Hodnocení 15 příspěvků je od datumu 14.3.+

aktualizace:

Přidány příspěvky na dané datumy.

Známka 1

Výsledné

- nic

Výsledná známka 1

DS

- Červená bere je název dětské, velmi jednoduché karetní hry pro 2 i více osob rozšířené po celém světě. Je odvozena od karetní hry přebíjená. Pro svou jednoduchost je vhodná i pro předškolní děti.

Pravidla

Používá se 32 karet německého (mariášového typu). Hra je podobná přebíjené a může ji hrát 2 i více hráčů. Hráči si rozdají rovnoměrně karty tak, aby její obrázkovou stranu (averz) neviděli ani sami. Rozdané karty si položí před sebe na hromádku rubem nahoře. Potom ve směru hodinových ručiček doprostřed hrací plochy otočí ze svého balíčku vrchní kartu. Pokud je barva karty červená, pak ten kdo ji vynesl, balíček ze středu vezme a zasune pod svůj opět obrázkem dolů. Pokud neobrátil červenou, pokračuje výnosem další hráč na řadě. Hra končí tím, že někdo sesbírá do svého balíčku všechny karty ve hře.^[1] Tím se stává (záleží na dohodě před zahájením hry) vítězem či poraženým ve hře.

Variantou hry je, že na vynesenou červenou kartu otáčí další hráč ještě jednu. Je-li také červená, všechny karty ve středu nebere, ale ve hře pokračuje další hráč. Kdo na červenou kartu nezareaguje jinou červenou, celý balíček bere a vynáší další hráč. Pokud hrají dva hráči, mohou karty otáčet na střed vedle sebe.

Na začátku hry jeden z hráčů skrytě umístí pod stříšku libovolnou kombinaci pěti barevných kolíčků, přičemž stejná barva se může opakovat vícekrát. (Po dohodě obou hráčů je možné používat prázdný otvor jako další barvu.) Druhý hráč se tuto kombinaci snaží uhodnout tím, že vytváří kombinaci pěti kolíčků na hádacích řadách na hrací desce. První hráč každý jeho pokus vyhodnotí pomocí hodnotících kolíčků následovně:

• za každý hrací kolíček, který hádající hráč umístil ve správné barvě na správné místo, přidá černý kolíček (v původní verzi červený);
• za každý hrací kolíček, který hádající hráč umístil ve správné barvě, ale na špatné místo, přidá bílý kolíček.

Hádající hráč neví, za který hrací kolíček byly přiděleny hodnotící kolíčky.

Hra končí, když hádající hráč uhodne kombinaci (vítězný pokus je tedy ohodnocen plným počtem černých kolíčků, počet se může lišit podle verze hry), popř. když spotřebuje všechny řady na hrací desce, aniž by kombinaci uhodl.

Hráči si pak vymění role a hra pokračuje. Vítězem se stane hráč, který k uhodnutí potřeboval méně pokusů.

Během hry jsou hráči rozděleni do dvou týmů, které proti sobě soupeří o to, kdo uhraje více bodů či zda dojde k sehrání zvoleného způsobu hry.

Varianty hry

Základními variantami hry jsou mariáš volený či licitovaný, které jsou oba určeny pro tři hráče. Pro dva hráče existuje zjednodušený lízaný mariáš a pro čtyři hráče takzvaná čtyřka. Jak lízaný mariáš, tak čtyřka se podobají volenému mariáši. I čtyři hráči však mohou hrát hru pro tři hráče. V takovém případě v každém kole (tzv. „sehrávce“) jeden z hráčů hru vynechává, nehraje.

Označení hráčů

Rozdávající hráč má po levé ruce „forhonta“ a po pravé ruce „zadáka“. Hráč křížem proti rozdávajícímu (při hře ve čtyřech) nemá žádný vžitý název, obvykle je označován jako hráč na středu. V následujících kolech se postavení hráčů posouvá ve směru chodu hodinových ručiček tak, že forhont z poslední hry se stane pro další hru rozdávajícím.

Míchání karet

Na začátku hry se karty zamíchají a od té doby se už nesmí míchat. Porušení tohoto pravidla se považuje za prohřešek (tedy tzv. „renonc“). Po dohrání jedné sehrávky se otočí označení hráčů o jednu pozici a hráč, který je nyní rozdávajícím, má jako jediný právo složit karty, které doposud leží na hromádkách na stole, do balíčku (karty však nesmí míchat) a složený balíček všech 32 karet položit před zadáka a požádat jej o sejmutí. Ten je sejme, a to tak, že musí sejmout minimálně dvě karty (od vrchu či od spodu), přičemž tento počet nesmí odpočítávat či odlistovávat.

Karetní barvy a pořadí hodnot

V mariáši se karetní barvy označují podle jejich symbolů. Rozeznáváme tak:

V roce 1997 se mistrem ČR v této hře stal známý písničkář Jaromír Nohavica.

V roce 1999 se mistryní ČR (nikoli juniorskou) stala dosud historicky nejmladší držitelka tohoto titulu, tehdy třináctiletá Jana Rusá. Její sestra Kateřina  je dvojnásobnou mistryní ČR a její strýc Milan Kuděj (z Litně u Berouna) dvojnásobným mistrem ČR. Mistrovství ČR juniorů opakovaně až do dovršení 18 let věku vyhrával Jakub Závada z Nového Jičína, po něm převzal vůdčí pozici mezi juniorskými scrabblisty dnes jedenáctiletý Vojta Vacek (k 29.10. 2015 trojnásobný juniorský mistr), jehož oba rodiče Martin a Jana (všichni tři z Prahy) sami patří ke špičkovým českým scrabblistům. Jana Vacková je dnes významnou průkopnicí dětských scrabblových kroužků; téže aktivitě se v ČR věnuje např. Vladimír Chládek.

Dlouhodobou jedničkou na žebříčku České asociace scrabble je jednatřicetiletý Martin Kuča z Prahy, který má na kontě tři tituly mistra republiky a šest titulů vicemistra republiky (a dvě bronzové medaile z mistrovství republiky), přičemž první titul vicemistra získal již v patnácti letech. Držitelem nejvyššího počtu mistrovských titulů ve scrabblu v ČR je v současné době čtyřiatřicetiletý Pavel Podbrdský z Prahy, který je pětinásobným mistrem republiky a vicemistrem z roku 2011 [oba k 23.11.2015].

Od r. 2010 pořádá současný ředitel asociace Pavel Vojáček (bronzový medailista z mistrovství republiky 2012) mistrovství republiky dvojic, jehož se sám účastní se svým synem Filipem. První ročník tohoto mistrovství otec a syn Vojáčkové vyhráli; zatím nejvíc titulů mistrů republiky ve dvojicích (k 4.11.2015) získal Tomáš Rodr s týmovým spoluhráčem Jiřím Kracíkem, kteří jsou ke stejnému datu držiteli dvou titulů mistrů republiky ve dvojicích (ibid.)

Českým specifikem je tzv. Mistrovství republiky železničářů, které poukazuje na fenomén, že se mezi českými scrabblisty nachází množství hráčů, jejichž zaměstnání má co do činění s vlakovou dopravou. Nejvíce těchto specifických mistrovství uspořádal Zbyněk Burda z Třebechovic pod Orebem (který je sám mistr republiky – tentokrát z regulérního mistrovství – z r. 1998), dnes v této tradici jako pořadatel pokračuje již zmíněný Vladimír Chládek.

Mistrovství světa ve scrabblu, tedy v jeho anglické verzi, se Česká republika účastnila poprvé v roce 2011, kdy se MS konalo v polské Varšavě. Její reprezentant Tomáš Rodr, který v ČR v anglické verzi zatím zůstává neporažen, skončil se třemi výhrami na 105. místě ze 106 před slovenským reprezentantem Ivanem Pastuchou (ibid.).

V roce 2013 se mistrovství světa v angl. verzi této hry uskutečnilo v Praze. ČR coby tehdejší pořadatelská země měla právo až na tři reprezentanty (na rozdíl od r. 2011, kdy měla jednoho zástupce), reprezentovali ji nakonec dva – Tomáš Rodr z Trutnova (již podruhé, viz výše) a Radana Williamsová z Prahy. Rodr skončil se čtyřmi výhrami na 107. místě ze 110, Williamsová poslední; Indonésan Hardiyanto ji podvodem připravil o jedinou výhru, což již před rozhodčí nebylo možno dokázat.

Stejně jako ve Varšavě se i na mistrovství světa v Praze stal mistrem světa Nigel Richards, Novozélanďan žijící v Malajsii, a připsal si již třetí titul mistra světa ve scrabblu.

Tabulka písmen a jejich hodnot:

Domino představuje celou rodinu her, které mají společný herní materiál – sadu dominových kamenů. Dominové kameny (kostky) mají na sobě kombinaci dvou čísel nebo jiných symbolů a jsou vzdálenými příbuznými karet (vznikly z čínských dominových karet).

 Historie

Hra vznikla pravděpodobně v Asii. V Číně se nazývala keat pai, ngapai, chiupai či timpai, v Koreji ho hpai či koi hpai a z Laosu je známa jako tau-tem. Do Evropy ji zřejmě dovezlMarco Polo na konci 13. století a odtud se rozšířila do celého světa.^[1]

Evropské domino

Je to sada obdélníkových kamenů (kostek), rozdělených na poloviny a označených v každé polovině určitým počtem bodů, podobně jako na hrací kostce. Každá dvojice čísel se vyskytuje právě jednou. Klasické domino obsahuje čísla od 0 do 6, takže celkový počet kostek je 28 . Existují ale též varianty s čísly 0 až 9 (těch je 55), 0 až 12 (těch je 91) a 0 až 15 (těch je 136). Pro hry s tímto typem domina je typické přikládání kamenů k sobě tak, aby čísla na dotýkajících se polovinách byla stejná. Evropané původní asijské dominové kameny doplnili o kameny bez teček (prázdná pole, nuly).

Hrát mohou 2 i více hráčů, výjimečně až osm. Počet na počátku rozdaných kamenů se v jednotlivých herních variantách liší, stejně tak i způsob přikládání kamenů či určení vítězů. Mohou hrát dvojice i jednotlivci

Karty se zamíchají a rozloží lícem dolů tak, aby žádný z hráčů neznal rozložení karet. Hráči postupně otáčí dvojici karet lícem vzhůru, aby je viděli i ostatní hráči. Pokud karty patří k sobě (stejný obrázek), hráč je odebere a otáčí další dvojici (lze hrát i variantu, ve které i po nalezení shodné dvojice pokračuje další hráč v pořadí). Pokud karty k sobě nepatří, otočí je zpět lícem dolů a pokračuje další hráč v pořadí. Hraje se tak dlouho, dokud nejsou všechny karty rozebrány. Vítězem se stane hráč s největším počtem nalezených dvojic.

Pexeso ve dvojicích

Hrají se ve čtyřech, protilehlé dvojice spolu. První hráč kartičku otočí, druhý též, třetí v kruhu (spoluhráč prvního) též. Pokud najde třetí hráč shodnou dvojici s kartou otočenou prvním hráčem vyřadí ji, otáčí další kartu a pak pokračuje hráč čtvrtý. Pexesa se na konci hry sčítají za celou dvojici hráčů. Hráči se musí před hrou dohodnout, zda si mohou hlasitě radit, či nikoli.

Pexeso s běžnými kartami

Sada mariášových karet se rozloží na stole do pěti řad po šesti listech, v šesté řadě zůstanou jen dvě zbývající karty. Hraje se pak podle běžných, dodnes používaných pravidel. Zkušenější hráči mohou hrát s kartami žolíkovými.

Ve videu je vidět příprava hry k dalšímu hraní.

Pexeso je karetní hra pro nejméně dva hráče zaměřená na paměť a soustředění. Její původní název je Memory (anglicky Paměť).Název PEXESO je český akronym vzniklý ze sousloví PEKELNĚ SE SOUSTŘEĎ. Hraje se speciální sadou karet. Balíček se skládá ze sudého počtu, nejčastěji 64 karet, které tvoří dvojice. Cílem hry je nalézt co nejvíce dvojic.

Předchůdce Pexesa bychom mohli najít v tradiční japonské hře se škeblemi zvané Kai awase.V druhé polovině šedesátých let uváděla Československá televize soutěžní hru Pekelně se soustřeď. Karetní hru na podobném principu následně (přibližně v roce 1965) vyprodukovalo nakladatelství Pressfoto, které ji v dalších letech vydávalo v mnoha tematických mutacích. Za tvůrce se považuje výtvarník Zdenek Princ. Aby nebylo nutné pořizovat licenci za původní název televizní soutěže, vznikl akronym PEXESO

Pexeso jak vypadalo v historii.

Anglická dáma

Angličané této hře říkají draughts, Američané tuto dámu nazývají checkers. Odlišnost od české dámy:

• Zdvojený kámen, který dosáhl konce hracího pole se nenazývá dáma, ale král (king).
• Král se může pohybovat všemi směry jako dáma, ale pouze o jedno pole.
• Může-li hráč skákat jak králem, tak obyčejným kamenem, může si vybrat kterou figurou skočí.

Bylo prokázáno, že pokud hráč neudělá chybu, nemůže prohrát, a bezchybná hra obou hráčů končí remízou.

Mezinárodní dáma

• Hraje se na šachovnici 10×10, figurky stojí v prvních čtyřech řadách.
• Každý soupeř má 20 kamenů.
• Platí pravidla jako v klasické dámě, ale kámen bere i směrem dozadu. Pokud při skoku kámen projde přes poslední řadu, ale nezůstane tam, nemění se v dámu.
• Přednost při skákání má větší počet přeskočených kamenů, a to i před dámou.
• Přeskok je povinný

Brazilská dáma

• Hraje se na malé desce 8×8, kameny můžou skákat i dozadu a přednost při braní má většina.

Španělská dáma

• Hraje na desce 8×8, ovšem na bílých polích.
• Přednost při braní má většina, a pokud hráč může vzít dámu nebo kámen, musí přeskočit dámu (počítá se jako 2 kameny).

Hra bývá hrána ve značném množství variant, přičemž nejobvyklejší je varianta, že červené sedmě je uděleno vracení do hry. Tzn. je-li červená sedma odehrána na hráče, který v daném kole odhodil poslední kartu, je tento vrácen do hry a musí si líznout dvě karty. Vítěz je tak znám až kolo poté, co odehrál poslední kartu.Další běžnou variantou hry prší je rozšíření speciálních karet ještě o zeleného krále. Pokud je tento zahrán, musí následující hráč líznout čtyři karty. V přebíjecí variantě může být zelený král přebit zelenou sedmou a taktéž zelenou sedmu pak lze přebít zeleným králem.Poslední běžně rozšířenou variantou je rozšíření speciálních karet ještě o spodky, které lze pak odhazovat za stejných pravidel jako svršky, tato karta však nemění libovolně barvu. Spodek může mít funkci měniče karet. Podobně jako svršek může měnit barvy, tak při vyložení spodka může hráč zahlásit hodnotu, kterou chce. Hráči si lížou, dokud jeden z nich nepoloží kartu nahlášené hodnoty nebo nepřebije přiložením spodka. Pokud přiloží spodka, určuje hodnotu on.Méně známá varianta zahrnuje červenou desítku. Pokud je vyložena, musí si hráč, který je na řadě, líznout 1 kartu. Červená desítka může být položena jako obrana na červenou sedmičku. Pokud je tak učiněno, následující hráč nemá možnost se bránit a tudíž si líže odpovídající počet karet. Na červenou desítku může být položena červená sedmička.Další, zábavná varianta používá osmiček jako měničů směrů. Pokud hráč vyloží osmičku, směr hry se otáčí a hraje hráč, který hrál před ním. Takovýto hráč může na vyloženou osmičku vložit jakoukoliv kartu bez ohledu na barvu či hodnotu. Při hře dvou hráčů má osmička funkci esa, proti kterému se oponent nemůže bránit. Stále platí, že na osmičku může hráč vyložit cokoliv.Při libovolné z variant lze použít také pravidlo, podle kterého nesmí žádný z hráčů zakončit kartou sedm. Toto pravidlo umožňuje ztížení a prodloužení hry.

Pokračování textu →